Lucrezia Borgia
Za vlády římského papeže Alexandra VI. z rodu Borgiů italská renesance
dosáhla svého zenitu. Namísto duchovního poslání se tehdejší papežové starali
především o světské radovánky. Vraždy, smilstva, korupce a touha po světovládě,
to bylo hlavní náplní borgiovské politiky v Itálii na sklonku 15. století.
Do této doby, plné rozporů, se narodila Lucrezia Borgia, dcera papeže Alexandra VI.,
žena, z níž historické soudy učinili proslulý symbol neřesti a travičství.
Současníky byla Lucrezia zpodobňována jako velmi přitažlivá žena středně
vysoké, půvabné postavy. Plavé, splývající vlasy se jí vlnily přes šíji na
ramena, štíhlý krk a bělostná pleť připomínaly anděla. Lucrezia milovala zábavy,
rodinné slavnosti a plesy. Byla schopnou organizátorkou a ráda se zúčastňovala
příprav takových akcí.
Lucrezii bylo 12 let, když se roku 1492
stal její otec papežem. Matkou byla mecenáška římské umělecké smetánky
Vanozza Catanei, která žila s papežem pětadvacet let jako jeho konkubína
a porodila mu tři dcery a tři syny. Lucrezii se dostalo vynikajícího
vzdělání. Kromě mateřské italštiny mluvila i španělsky, znala základy
francouzštiny, řečtiny a latiny.
Už v roce 1492 byla Lucrezia dvakrát formálně provdána
- tyto manželské svazky mohl papež kdykoli zrušit. Oba tyto sňatky
pak papež záhy prohlásil za neplatné a Lucrezii provdal, tentokrát
skutečně, za člena vládnoucího rodu Sforzů v Miláně, Giovaniho Sforzu.
Manželé však spolu prakticky nežili. Roku 1496 se vztahy papeže
se Sforzy zhoršily. V této souvislosti se také připravovalo násilné
odstranění Lucreziina muže, ale slouží jí ke cti, že svého nemilovaného
manžela včas varovala a ten tajně uprchl do Milána. Lucrezia se
raději uchýlila před otcovým hněvem do kláštera. V roce 1498 byla
aféra zapomenuta a Lucrezia se provdala za synovce neapolského krále
Alfonsa Arragonského. Když se Lucrezii narodil syn Rodrigo (r. 1499),
zdálo se, že jejich štěstí nemůže nic ohrozit. Opak byl však pravdou.
Papež i jeho syn (Lucreziin bratr) Cesare, který velel armádě žoldnéřů,
se tajně spojili s francouzským králem, aby společně obrátili zbraně
proti králi neapolskému. Alfonso se o připravované akci dozvěděl
a
rázem se stal na papežském dvoře nepohodlným.
15. července 1500 byl napaden na schodišti papežského paláce najatými
vrahy a těžce zraněn. Lucrezia ho pak týdny ošetřovala, avšak 18.
srpna vnikl do jejich komnat kapitán stráží Cesara Borgii a zesláblého
Alfonsa před očima Lucrezie zardousil.
V roce 1501 hostil papež mnoho významných osobností Itálie - kardinály,
vévody, hrabata - i padesát nejproslulejších římských kurtizán, které po jídle
tančily se sluhy a jinými přítomnými nejprve oblečené, později nahé. Že se
nakonec vše zvrhlo v orgie, nebylo už jistě Lucreziinou vinou, ale snad právě odtud
se táhne legenda o Lucreziině morální zhýralosti.
Z Lucrezie se po smrti Alfonse Arragonského stala moudrá
žena s uvážlivou a klidnou povahou. Zatvrdila se vůči příkazům rodiny
a odjela na svůj hrad v Nepi, kde se v roce 1502 provdala za Alfonsa
d´Este, dědice ferrarského vévodství. Porodila mu celkem pět dětí,
šesté se narodilo v roce
1519
již mrtvé a deset dní poté zemřela i vyčerpaná Lucrezia.
Posledních sedmnáct let života prožila důstojně. Na ferrarském dvoře
kolem sebe soustřeďovala umělce, zejména literáty, kteří se záhy proslavili nejen
ve Ferraře.
Lid však na tyranii Borgiů dlouho nezapomněl. Ačkoli Lucrezia sama se vždy snažila
být stranou zločinů a násilností svého otce a bratra Cesara, stín pomluv se záhy
přenesl i na ni. Lucrezie však byla v podstatě nešťastnou ženou, která se stala
obětí mocenských cílů své rodiny.
